Jakých tradic se drželi staří Keltové při zařizování svatby? Mnoho z nich se drží i dnes!
V nejstarší době něco jako svatební obřad v zásadě neexistoval. Žena se stávala „vdanou“ v momentě, kdy s mužem začala žít a porodila dítě. V pozdějších letech však staří pohanští předkové svatbu nejen zavedli, ale také dotáhli k dokonalosti. Obvykle zahrnovala bohatý obřad se spoustou zvyků, které nám v určitých obdobách zůstaly až dodnes. Největší vliv na samotné zvyky měl příchod křesťanství, které se snažilo vše pohanské zatratit a úplně potlačit. Naštěstí se lidé jen tak lehce nechtěli vzdát své kultury, a proto nezbylo nic jiného, než pohanské zvyky přijmout do církve a vyložit je jako křesťanské. Tak se nám dochovalo velké množství zvyklostí, které však časem zesvětštěli a dnes si již málokdo pamatuje, kde mají své kořeny.
Datum je důležité
Zatímco v dnešní době se vybírá spíše roční období a přesné datum není až zas tak důležité, popřípadě je ovlivněné termínem, kdy má vaše vysněné místo volno na obřad nebo kdy to zařídí svatební salon, staří Slované, kteří ctili keltské tradice, si na konkrétním datu velmi zakládali. Svatba se konala jenom v období, kdy měsíc přibýval – v opačném případě by totiž svazek nemusel dopadnout šťastně. Populární bylo také brát se osmý den v měsíci. Osm (ležatá osmička) totiž bylo magické číslo, které znázorňovalo nekonečnost vesmíru, cyklus života a opětovné znovuzrození. Představovalo spojení dvou lidí v dokonalou harmonii, jednotu a skutečné napojení se na energii druhého.
Panna až do svatební noci
V historii se kladl velký důraz na to, aby žena do manželství vstupovala „neposkvrněná“. Pokud se ukázalo, že již strávila s mužem nějaké chvíle, byla většinou veřejně zostuzena a nazývána poběhlicí. Dívky, které se již staly ženami, se tak uchylovaly k nejrůznějším lstím, aby se jejich tajemství neprozradilo. Nejčastěji si schovávaly u postele nádobku se zvířecí krví. Ihned, co jí příbuzní pomohli se dostat ze svatebních šatů, očekávalo se, že bude zplozeno dítě.Jelikož ve středověku byla nahota tabu a žena mohla s mužem sdílet lože jen zahalená, po svatební noci se pečlivě kontrovalo nejen povlečení ale i košile.
U starých Slovanů však mimomanželský sex byl tolerován. Bylo časté, že muž si do manželství vybral spíše již zkušenou dívku než pannu.
Svatba jako přechod
V době pohanství byly důležité okamžiky života, ať už to bylo narození, vstup do světa dospělých, manželství, narození dítěte či smrt, provázané obřady a rituály. Předpokládalo se, že člověk v jednotlivých etapách svého života přijímá různé role a přechodové rituály měly sloužit k tomu, aby se vstup do nového životního období povedl a byl požehnán. Úkony během nich měly zajistit přízeň bohů a přírody, popřípadě usmíření s duchy, kteří by mohli škodit. Svatba byla jednou z takových událostí a bylo zapotřebí mnoho zvyků, aby svazek prosperoval a byl v souladu s vesmírem a chodem světa.
Hlučné loučení se svobodou
Loučení se svobodou má kořeny ve starých keltských zvycích, i když dnes již má zcela jiný průběh. V současnosti rozlučka znamená spíše uzavření jedné kapitoly našeho života a večírek je symbolickým rozloučení s dosavadním svobodným životem či slouží k zapíjení nervozity. V minulosti se tato tradice nazývala rámusivý večer a cílem bylo udělat conejvětší hluk k zahnání zlých duchů, kteří by nastávajícím manželům mohli uškodit. Dnes se „zahánění duchů hlukem“ dochovalo v podobě troubení aut, když snoubenci jedou do kostela či na radnici.
Plakající nevěsta
Zatímco dnes nevěsty stojící u oltáře září štěstím, dříve by to bylo považované za nebezpečné. Slzy nastávající manželky totiž měly přímo magický význam. Žena se musela rozloučit s rodiči, přičemž plakala, protože bylo potřeba zpřetrhat pouta, které ji k rodině vázaly. Pěkným zvykem bylo i děkování za dětství a výchovu, která jí byla poskytnuta. V některých končinách se dokonce bral popel z kamen rodičovského domu a přidával se k popelu v domě, kde manželé měli po svatbě žít. Byl to symbol spojení. Až bylo rozloučení s rodiči naplněno, žena se najednou ocitla ve stavu nezařazenosti, neboť již nepatřila rodičům, ale zatím ani ženichovi. Byla tudíž snadným cílem pro zlé duchy. Protože Slované věřili, že tyto entity přebývají hlavně v zemi, nevěsta se ji cestou na obřad nesměla dotknout ani kouskem svatební obuvi. Proto zpravidla jela na voze či na trakači.